Program dne

8:30 hodin – Mše za padlé letce a čestná stráž u hrobu letců

Církvička – kostel Nanebevzetí Panny Marie, Sedlčany.

Pietní vzpomínka na padlé letce za účasti pozvaných hostů z americké a britské ambasády v Praze, dále hostů z velitelství vzdušných sil AČR, ze spolků sdružujících válečné veterány z 2. světové války,  Junáka – českého skauta a klubů vojenské historie a dalších milých hostů.

Možnost pro všechny přítomné zapálit svíci či položit květinu.

manip_P1250912

10:00 hodin – park generála Karla Mareše 

Slavnostní  pojmenování nového parku v Kosově Hoře po generálu Karlu Marešovi, prvnímu veliteli 311. bombardovací perutě RAF v Angii.

Odhalení památníku  k jeho 120. výročí narození.

11:00 Pochod za křídly pilotů

Start „Pochodu pilotům“ po trase : Park GKM Kosova Hora – Vítěž – Hradíštsko – lesní památník Kolihovy – Kosova Hora nádraží – Bořená Hora ( cíl )

Cíl trasy : kulturní a sportovní areálu zatopeného lomu – Bořená Hora

13:00 Pietní vzpomínka u památníku na Hradíšťsku

Vzpomínka a čestná stráž u lesního památníku za obcí Hradíštsko, v místě dopadu čelní časti bombardéru, v místě kde zahynula i část jeho posádky.

2700195_plzen-valka-oslavy-osvobozeni-veterani-jizda

„Majáles vítězství“

14:00 hodin – zahájení programu

zahájení  majálesu k oslavě 73. výročí vítězství

s pietním připomenutím osudu letců amerických bombardérů nad Sedlčanskem

CHARITATIVNÍ KONCERT PRO VETERÁNY

Sbírka finančních darů pro Vojenský fond solidarity, pečující o rodinné příslušníky, těch vojáků AČR ,kteří zahynuli při výkonu svého poslání.

 15:00 hodin – závěrečná  vzpomínka na letce

Čestný přelet letky letounů JAS 39 gripen

15:00 hodin

Majálesový tanec slečen a dívek

Slečny a dívky uvinou stuhouvou ratolest na první slavnostní májce v kraji

732fe3229d0294f506941cf07c7eb767

 

 

 

     

th

maypole1

Čestný přelet letectva AČR

 Jas 39 GRIPEN – 15:00 hodin

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

lobkowicz-jpg-250x173

Hlavní program Majálesu bude probíhat od 14:00 do 18:00 hodin

Hrají Fanda Tomášek a přátelé a hosté

foto014

Expozice vojenské techniky a klubů vojenské historie US army

Slavnosty_svobody_2017_2017_044

 

LETEC – GENERÁL KAREL MAREŠ

Toman-Mares_Karel_1941_zpskaebd5va

 3. listopadu 1898 – 10. června 1960

Medaile vítězství  Československá medaile Vítězství
Československý válečný kříž 1914–1918  Československý válečný kříž 1914-1918
Záslužný letecký kříž  Záslužný letecký kříž
Československý válečný kříž 1939  Československý válečný kříž 1939
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem  Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
Československá vojenská medaile za zásluhy, I. třídy  Československá vojenská medaile za zásluhy, I. třídy
Pamětní medaile Československé armády v zahraničí  Pamětní medaile československé armády v zahraničí
 Hvězda 1939-1945  Hvězda 1939-1945
Medaile Za obranu  Medaile Za obranu
Evropská hvězda leteckých osádek  Evropská hvězda leteckých osádek
311batch

Karel Mareš se narodil v Táboře 3. listopadu 1898 v rodině železničáře. Měl tři sourozence: Bratr František a sestra Aloisie se stali lékaři, druhá sestra Anna se později provdala a žila  Táboře.
Karel Mareš studoval na táborském gymnáziu, po maturitě v r. 1917 byl odveden kpěšímu pluku č. 6 v Českých Budějovicích a se svojí jednotkou byl nasazen na italské frontě. Po zajetí vstoupil do čs. Legií. Po návratu jednotky do vlasti zůstal v armádě nově vzniklého československého státu a sloužil v Jihlavě. Zalíbilo se mu létání, proto se přihlásil do pozorovatelského kurzu v ČSVU Cheb. Vykonal v něm 30 letů převážně na typech letadel užívaných během 1. světové války. Po ukončení byl převelen k leteckému pluku č.6 v Olomouci. Během dvou let měl možnost využít všech vědomostí a dovedností získaných v chebském kurzu při všech více než 160 letech. Ty vykonal během této doby nejen v Olomouci, ale také během stáže v Lyonu, kde zejména poznal bombardovací ty py Breguet XIV a XIX. Od února 1925 nastoupil jako pilotní žák do VLU Cheb a absolvoval všechny tehdy možné typy pilotního výcviku: základní, pokračovací a také stíhací. Během dvouletého výcviku vykonal více než 1600 letů na strojích, které byly již ve většině vyrobeny v ČSR. Nejvyšší počet letů vykonal na typu AERO A-15, což ovšem byla jen jedna zverzí „bombarďáku“, jinak typu tov. Brandebburg, licenčně vyráběné v ČSR.
Od roku 1927 do r. 1931 byl jmenován velitelem pilotní školy elementární ve VLU Prostějov. Během doby svého působení předal svoje znalosti a dovednosti řadě československých pilotů. Mnozí z nich pak bojovali za osvobození své země během II. světové války, nejčastěji na západě Evropy (např. František Peřina). Nejpoužívanějším školním strojem byl Letov Š-18, na kterém se svými žáky vykonal téměř 3000 letů. Během svého působení v Prostějově se zúčastnil kurzu nočního létání, který pořádaly německé aerolinky.
Odtud odešel nejprve k LP 6 Praha, pak byl přeložen k LP 5 tamtéž. Zúčastnil se řady leteckých závodů, v roce 1936 vyhrál ve své kategorii na sportovním stroji Be 501 závod „12 hodin města Angers“. U těchto útvarů se seznámil s pilotáží bombardovacích a víceúčelových strojů. Bohužel, většina z nich byla starší koncepce, většinou to byly stroje dvouplošné a dvoumístné. Během svého působení v LP 6 vykonal Karel Mareš nejvíc letů (230) na takovémto starším typu Aero A-230, zatímco během své služby v LP 5 poznal také modernější stroje. Nejvíc letůmálo přes 300 vykonal na třímotorovém stroji licenční výroby Fokker F–IX.
Posléze byl v r. 1936 převelen do VTLÚ Praha, kde zejména testoval nové stroje. Ovšem, již dříve byl Karel Mareš zván na zkoušky nově vyrobených strojů v našich leteckých továrnách, ale v tomto ústavu měl možnost porovnávat vlastnosti strojů, vyrobených v našich leteckých továrnách s vlastnostmi strojů zahraniční výroby.
Byl například pozván továrnou Fokker, aby se zúčastnil zalétávání víceúčelového dvoumotorového stroje Fokker G-1. Měl možnost poznat vlastnosti dalších moderních bombardovacích strojů britského BristolBlenheim, francouzského Potez 63 a také sovětského stroje SB-2. Republika nakoupila menší množství strojů SB–2, které byly za jeho účasti dopravovány ze SSSR přes Rumunsko do ČSR. Samozřejmě bylo jeho povinností posuzovat schopnosti nově vyrobených moderních strojů čsl. továren například stíhací Avie B–35, bombardérů Aero 5
300 a Avie B –158 a pozorovacího stroje Letov Š–50. Během své letecké služby mělmožnost posoudit vlastnosti celkem 50 prototypů jak domácí, tak zahraniční konstrukce a výroby.
Po 15.březnu 1939 se Karel Mareš zapojil do ilegální odbojové činnosti, po jejím prozrazení musel ale z Protektorátu odejít. Během tohoto odchodu na Západ a pak v odboji používal krycí jméno Karel Toman.
Když konečně dorazil do Francie, stačil jen zorganizovat odjezd našich letců do Velké Británie na lodi Apapa. Na její palubě působil jako velitel tohoto kontingentu čsl. vojáků různých odborností a pomohl je dopravit do Velké Británie.
V srpnu 1940 byl jmenován prvním čs. velitelem 311. Czech. Bomb. Squadron, tuto funkci vykonával do května 1941. Během této doby kromě přeškolení čsl. letců na britské stroje Bristol Blenheim a zejména na bombardéru Vickers Wellington vykonal celkem 6 operačních letů na cíle vNěmecku. Zúčastnil se též prvního náletu 311. peruti na Berlín dne 23.9.1940.
Poté byl převelen na MNO v Londýně a odtud pak po roce opět převelen do vojenské mise v SSSR, kde vystřídal pplk. Perníkáře. Po odchodu gen. Heliodora Píky pak vykonával funkce velitele této mise až do r. 1946.
Po návratu do osvobozené vlasti byl povýšen do generálské hodnosti, poté jmenován velitelem 1. letecké divize a postupně do dalších vysokých funkcí.
Po únoru 1948 byl ale všech těchto funkcí plynule zbavován a dokonce byl tehdejším ministrem národní obrany Čepičkou degradován na vojína a vystěhován z pražského bytu. Díky pomoci svého bývalého řidiče našel i se svou rodinou ubytování i zaměstnání v Kosově Hoře.
Tam nejdříve pracoval v dílně na výrobu autodílů, ale později byl přeřazen do nově vzniklého Státního statku a pověřen „vysokou funkcí“ kočího volskéhopotahu, se kterým rozvážel po polích chlévskou mrvu.Stále byl sledován spolupracovníky STB. Spomocí dvou lékařů dr. Kotta a dr. Kareše, kteří pečovali o jeho zhoršující se zdravotní stav, již nebylo možné poslat ho za mříže. Zemřel 10.6.1960 v motolské nemocnici, kdyžu něj propukla zhoubná nemoc.
Během své letecké činnosti v útvarech čsl. armády a britského královského letectva vykonal více než 11500 letů na 154 různých typech strojů československé i zahraniční výroby. V celkové době více než 3000 letových hodin.
Zásluhou zastupitelstva obce Kosova Hora a starostů Františka Pilíka a Martina Krameše byla generálu Marešovi v den 50.výročí jeho úmrtí odhalena pamětní deska na kapli Kosohorského hřbitova.
V tomto roce již uplyne 120 let od jeho narození. Je velmi záslužné, že obec, kde prožil svá poslední léta, nezapomíná na něj a najeho podíl na úrovni čsl.letectva a na osvobození naší země z nacistické okupace, na podnět pana starosti Martina Krameše,  obecního zastupitelstva i občanů obce bude po něm pojmenován nově vybudovaný park v obci a odhalen památník tomuto čestnému a odvážnému muži.
wellington

Pochod za křídly pilotů

Start v 11:00 hodin –  park Kosova Hora

Start Pochodu bube v 11:00 hodin, a to po ukončení slavnostního pojmenování tohoto parku na „Park generála MAREŠE“, v rámci slavnostního pojmenování parku bude také odhalen pomník panu generálu Karlu Marešovi, který dožil svá poslední léta po degradaci a ponížení od komunistického režimu právě v této obci, a to k jeho 120. výročí narození.

Od 11:00 do 12:00 hodin budou míty účastníci Pochodu vyjít na trasu vedoucí místy spojenými s osudem dvou amerických bombardérů a jejich letců.

Trasa Pochodu :

Kosova Hora / park – Koova Hora / hřbitov – podél lesa Kolihovy – Vítěž – Hradišťsko / lesní památník pilotům 13:00 hodin Pieta a čestná stráž – lesní cesta  Kolihovy – Obciny – Kosova Hora / nádraží – Štetkovice / park – Lom Bořená Hora – cíl : Majáles Vítězství

Každý účastník pochodu obdží v cíli pamětní plaketu B17 MEMORY

WEB 2

Památník letcům na Hradíšťsku

lesní památník v místě dopadu přední části letounu B17G

s-l1600

manip_P1250849

MAJÁLES VÍTĚZSTVÍ 2018

od 14:00 hodin – lom Bořená Hora

Kulturní a hudební program bude probíhat celé sobotní odpoledne. V rámci programu bude realizována benefiční sbírka finančních prostředků na konto Fondu vojenské solidarity při GŠ  AČR , pro příslušníky rodin vojáků armády České republiky, kteří padli nebo byli zranění při výkonu slušby v armádě ČR.

V 15:00 hodin bude letectvem AČR konán četný přelet letounů Jas 39 Gripen a bude vzdána za zněmí hymny USA pietní vzpomínka, na ty letce. kteří v osudný den 19. 4. 1945, položili své životy za svobodu a konečné vítězství nad fašismem.

V 16:00 hodin bude uvinutá první předmájová Májka v kraji, dívky ovinou stuhy na znamení jara i 73 . výrocí vítězství .

free-pin-up-wallpaper-14

may-day-ireland

 

ca0fa5a4dc884898adb36fad161c5712

VSTUPNÉ   MAJÁLES VÍTĚZSTVÍ

Účastníci Pochodu za křídly pilotů mají vstupné na Majales ZDARMA

Ostatní – vstupné

 Dospělá osoba : 120,- Kč,
Senioři a studenti od 15 let : 80,- Kč
Rodinné vstupné 2+2 : 260,- Kč
Děti věku do 15 let: Zdarma
Parkování na dostavné ploše u areálu :  30,- Kč / osobní automobil
Pro motocykly a kola parkování zdarma.
Celodenní vstupné pro veřejnost  na odpolední program na lomu Bořená Hora
platí po celý den od 14:00 v dané plné výši, a to až do samotného ukončení akce.
  ZÁKAZ VSTUPU DO AREÁLU SE PSY I JINÝMI ZVÍŘATY!

Připravujeme v roce 2018

sobota 21. 4. 2018

B 17 MEMORY – majáles Vítězství 2018

II. ročník pietní vzpomínky nad osudy letců amerických bombardérů z 19. dubna 1945. Pochod Vítězství.

www.B17memory.cz

sobota 19. 5. 2018

RETROMOBILE DAY – LOBKOWICZ CLASSIC TOUR 2018

koncert pana Ivana Mládka pro příznivce starých vozů a motocyklů.

Jarní jízda Toulavou a setkání se soutěží elegance Memoriálu Jiřího Kristiána Lobkowicze.

www.retromobileday.cz

pátek 1. 6. 2018

POHÁDKOVÝ LOM 2018

Dětský den. Odpoledne plné her a pohádkové stezky se stanovišti, v realizaci studentů sedlčanského gymnázia.

www.nalomu.cz

sobota 9. 6. 2018

INVAZE 44 – operace Overlord

Výstava a ukázky vojenské techniky a armád wwII. Ukázka vylodění amerických sil na pláži Omaha z invaze do Normandie – Overlord 1944.

www.invaze44.cz

víkend 24. – 26. 8. 2018

MOTOCORPS 2018

Česko – slovenský motorkářský sraz. Víkend s programem pro všechny příznivce motocyklů a životního stylu na dvou kolech.

www.motocorps.cz – www.motocorps.sk

víkend 8. – 9. 9. 2018

RETRO DIVING 2018

4. ročník mezinárodního setkání příznivců historie přístrojového potápění.

www.nalomu.cz – www.hdsczech.cz

sobota 15. 9. 2018

RC MODELY NA LOMU 

III. ročník setkání modelářů a prezentace ukázek dokonalých modelů lodí, ponorek, tanků, vrtulníků  i letadel.

www.rcnalomu.cz

sobota 29. 9. 2018

RETROMOBILE DAY – LOBKOWICZ CLASSIC TOUR 2018

Podzimní jízda Toulavou a setkání se soutěží elegance Memoriálu Jiřího Kristiána Lobkowicze.

www.retromobileday.cz

 

WEB3 otocit doprava90

1935-Opel-P4-Spezial-Limousine-48467

1944_02_wp

Deus X Machina

helmet2

B14

 

 

Majáles vítězství



Boeing B-17G   43-38701

media-395164

850. Bomb Squadron, 490. Bomb Group, 8.AF

 Sestrouň okr. Příbram  19.4.1945

WEB3 otocit doprava90

Posádka

1. pilot Snyder Paul. A.
2. pilot Stewart Ross. E,
navigator Wilson William
radiooperátor a střelec Stauffer Wayne W.
bombometčík Trojanowski Joseph A.
palubní mechanik Lyle E. Dole
boční střelec Zuendel William G.
spodní střelec Langley George B.
zadní střelec Phillips Richard B.
operátor rušiče radaru Lesh Wilbur L.

 

 

Fotografie letounů 850 BSq jsou poměrně vzácné- zde ilustrační foto stroje 42-98017 během odhozu bomb /www. 490th.co.uk/

 

19.4.1945 byla na obloze okupovaného Československa rušno. Svaz čítající téměř 200 bombardérů B-17 směřoval před polednem od západu přes Německo a západní Čechy do prostoru Příbrami. Dále měl svaz pokračovat přes Prahu nad svůj cíl, jímž bylo seřaďovací nádraží v  Ústí nad Labem. Právě nad Příbramí došlo po poledni k prvnímu kontaktu vzadu letících letadel 490. BG  se stroji Luftwaffe. Byly to Me 262 Schwalbe jednotky JG 7 z letiště Praha-Ruzyně. Došlo z poškození B-17G  43-38048, která později havarovala u obce Sýkořice na Křivoklátsku . /Informace zde/. Dalším strojem , který byl zasažen byla B-17G 43-38701. Po napadení strojem Me 262 v prostoru Sedlčan došlo k těžkému poškození bombardéru. Z paluby jiného stroje byli zaznamenáni tři letci, kterým se podařilo zdevastovaný stroj opustit. Poté ale  letoun explodoval, což znamenalo definitivní konec pro šest zbývajících členů posádky. Letoun se během výbuchu a pádu zcela rozpadl a na zem dopadl rozptýlený na velké ploše. Přední část trupu se dvěma letci dopadla u osady Hradišťko. Zadní část trupu s kormidly skončila na svahu jižně od obce Sestrouň. Zde byl nalezen jeden mrtvý letec. Motory dopadly téměř v jedné linii několik  stovek metrů od sebe v prostoru východně od Sestrouně a křídla ještě dál na východ, směrem na Prosenickou Lhotu. Dva letci, kteří během pádu zřejmě vypadli z trosek leželi u potoka v údolí Na březinách. Poslední z nešťastné posádky byl nalezen až po více než týdnu pod napůl otevřeným padákem v lese nad tímto údolím.

Messerschmitt Me 262. (U.S. Air Force photo)

Messerschmitt Me 262. (U.S. Air Force photo)

Letce, kterým se podařilo ze stroje vyskočit opustilo štěstí jen o něco později, než jejich kamarády, kteří zahynuli. Vzhledem k tomu, že rozsáhlé prostory kolem Benešova byly výcvikovým prostorem zbraní SS, byli letci brzy potom, co přistáli na padácích zajati. Odvezeni byli na velitelství výcvikového prostoru u zámku Konopiště. Zde se setkali s pěti zajatými členy posádky jiného bombardéru- B-17G 43-38078, který byl rovněž zasažen v prostoru Sedlčan. Osud všech těchto letců se naplnil poté co proběhl jejich výslech. Na příkaz velitele výcvikového prostoru generálmajora Alfreda Karrasche byli asi ve 22 hod. večer 19.4. letci zastřeleni ranou do týla. Jejich těla pak byla odvezena a zakopána asi jeden kilometr západně od Konopiště směrem na Václavice. Událost po skončení války vyšetřována, těla letců ale byla nalezena až v 30. prosince 1946. V lednu 1947 přijela americká zvláštní vyšetřovací komise a těla byla exhumována.

Letci, kteří zahynuli během samotného dopadu letadla byli pohřbeni na hřbitově v Sedlčanech. Po válce byl nad hrobem odhalen pomník jejich památce, exhumace proběhla 7. srpna 1946. Pomník ovšem na místě zůstal dodnes, tvoří ho mohutná vrtule ze sestřeleného stroje.

zdroj : www.leteckabadatelna.cz

B17-bomb-group-formation_0

Stretnutí
Také 19. duben 1945 nemel být pro 8. leteckou armádu dnem mimorádného vypetí. Pocasí pro létání bylo pomerné príznivé. Kolem jádra tlakové níže jihozápadne od Islandu postupoval frontální systém pres Atlantik k severovýchodu. Nad jihovýchodní Anglií ležel stred tlakové výše 1030 hPa a celá strední a západní Evropa se nacházela na jejím predním okraji. Pres severní Nemecko a Pobaltí precházela k jihovýchodu studená fronta. Vál mírný severozápadní až severní vítr o rychlosti do 5 m/s. Bylo jasno až polojasno. Celá druhá divize a nekteré BG od zbývajících dvou divizí 8. letecké armády tohoto dne vubec nezasáhly do boju, práve tak, jako jim podrízené FG. Jen 284 stroju první divize nerušene bombardovalo železnicní stanice Elsterwerda a Falkenberg (první z nich se nachází asi 45 km severne od Dráždan, druhá asi o 30 km dále na severozápad). Bez zvláštních událostí probehla i mise doprovodných stíhacu 20., 352. a 356. FG. Do ostrého boje se dostala jen 364. FG, která se utkala s nekolika FW-190 (stíhací letoun Focke-Wulf 190) nad Lubbenem, asi 35 km na severozápad od Chotebuzi. V souboji bylo sestreleno 5 nemeckých stíhacu, jeden Mustang (stíhací letoun North American P-51 Mustang) byl poškozen a musel nouzove pristát na kontinentu. Nevrátil se též Mustang seriálové císlo 44-73035 pilota Kennetha R. Hornera, nebot byl neštastnou náhodou sestrelen sovetskými stíhaci, kterí v této oblasti operovali. Stíhaci 8. letecké armády se též nezúcastnili drobných šarvátek, které probíhaly po celý den nad jižním Nemeckem. Tam se rozhorely bitvy mezi jednotkami 9. letecké armády (ta mela spíše taktické urcení) a jejich doprovodnými Thunderbolty (stíhací letoun Republic P-47 Thunderbolt) s nemeckými stíhackami. Tak v 10 hodin dopoledne byly Maraudery (strední bombardovací letoun Martin B-26 Marauder) od 394. BG napadeny nekolika letouny Me-262 (proudový stíhací letoun Messerschmitt Me-262 Schwalbe). Další Maraudery od 322.BG byly kolem 16. hodiny napadeny nad Dunajem. Nekolik jich bylo poškozeno za cenu ztráty jednoho Me-109 (stíhací letoun Messerschmitt Me-109) a nekolika poškozených Me-262.
3. divize mela za úkol napadnout težkými bombardéry všechna serazovací nádraží na jihovýchode Nemecka. Jednotkám 93. CBW bylo uloženo bombardovat železnicní uzel v Ústí nad Labem. Byl to již ctvrtý nálet amerických bombardéru na mesto. Daleko casteji byl navštevován Most – 24 náletu a Plzen -16 náletu.) 109 stroju B-19 G smerovalo od našich západních hranic pres Plzen, Príbram smerem na Prahu a dále na Ústí nad Labem. Bezprostredne za nimi následovalo 97 stroju 45. CBW, které mely navštívit Karlovy Vary. Toto uskupení témer dvou set stroju se stalo cílem útoku nemeckých stíhacu. Jak se pozdeji ukázalo, bylo to poslední stretnutí „heavies“ (težkých bombardéru) s nemeckými proudovými stíhackami Me-262 v této válce. První B-17 se nad naším krajem objevily kolem poledne a patrily ke 490. BG. Staly se hned tercem útoku nemeckých stíhacu od 7. Jagdgeschwader (stíhací eskadra, dále jen JG). Již nad Príbramí byl zasažen jeden bombardér, patrící k 849. BS. Nesl seriálové císlo 43-38048, byl vyroben v továrne Boeing, Seattle.
Jiné dva stroje, jeden od 849. BS a druhý, patricí 350. BS, byly napadeny východneji, když prelétávaly nad jižním okrajem cvicište SS mezi Sedlcany a Olbramovicemi. Jeden z techto dvou stroju, seriálové císlo 43-38701, patrící do stavu 850. BS, vyrobený v továrne Boeing v Seattle, byl zasažen do palivových nádrží a možná, že i do pumovnice. Vybuchl ve vzduchu a jeho trosky, doprovázené ohnivým oblakem horícího paliva, dopadly v oblasti od severního okraje Kolihov až k polím východne od Sestroune a Zberaze. Menší kusy plechu byly nalezeny dokonce u samoty Pojezdec jihovýchodne od Kosovy Hory. Zpusobil to jak mírný severozápadní vítr, tak i výška, ve které se letadla pohybovala – cinila vždy mezi 8000 až 9000 metry. Druhý stroj, seriálové císlo 43-38078. vyrobený také v závode Boeing v Seattlu a patrící 849. BS, byl zasažen do pravého krídla. Za strojem zavlál pruh cerného koure. Sedm clenu posádky jej opustilo, dvema zbývajícím se podarilo uhasit požár. Pak zamírili se svým strojem na západ. Poslední stroj 849. BS, pohrešovaný tohoto dne byl ztracen pri návratu od cíle nekde jihozápadne od Dráždan, v nemecké oblasti Krušných hor. Patril též 849. BS a mel seriálové císlo 43-38135, byl vyroben opet u Boeingu v Seattle. Ztráty byly také na nemecké strane. Jedna až dve stíhacky, pravdepodobne Me-262, byly palbou strelcu z bombardéru poškozeny a zrítily se do lesu severne od Sedlcan. Jaké byly osudy posádek obou bombardéru, ztracených nad naším krajem?


Osudy letcu
Z deseticlenné posádky stroje B-17, který vybuchl ve vzduchu, pouze tri letci stacili použít padák a pristáli asi kilometr východne od trosek jejich stroje. První dopadl blízko lomu v Obcinách, druhý na pole severne od nádraží v Kosove Hore. Místo pristání tretího se zatím nepodarilo zjistit. Jeden z techto trí letcu, urostlý muž, byl poranen v obliceji, snad byl napaden jedním z nemeckých príslušníku cetnictva. Všichni byli hned po dopadu zajati príslušníky SS, odvezeni do domu p. Hulana a krátce nato transportováni na velitelství cvicište na Konopišti. Byli to bombometcík Joseph A. Trojanowski, palubní inženýr Lyle A. Dole a specialista pro koordinaci bombardování Witbur L. Lesh. Ostatní clenové posádky byli pravdepodobne výbuchem stroje omráceni a nestacili padáky vubec použít. Tri mrtvá tela letcu, velmi ohorelá, ležela v troskách prední cásti trupu s kabinou asi 500 metru východne od posledního statku vesnicky Hradištko, na okraji Kolihov. Pravdepodobne to byli oba piloti, Paul A. Snyder a Ross E. Stewart a navigátor William Wilson. Paní Marie Trmalová ze Suchdola si dobre pamatuje, že poblíž jednoho mrtvého tela ležela malá bílá boticka, možná, že šlo o talisman jednoho z letcu. Vzpomíná si též na mnoho malých šestihranných bomb, od kterých zacalo všechno kolem horet. Nemectí vojáci ze sedlcanské posádky je brzy zneškodnili. Dále na severozápad odtud, na severní stranu táhlého hrebene mezi Zberazí a Sestrouní na „Kadlecovém“ poli, kde se ríká „Na strážích“, mezi dve meze, dopadla zadní cást trupu. V troskách bylo nalezeno mrtvé telo zadního strelce Richarda B. Phllipse. K jeho vyproštení prý bylo treba privézt autojeráb. Když k temto troskám dobehl pan Jaroslav Houda ze Sedlcan se svým kamarádem, mladý nemecký voják, který trosky a mrtvé telo hlídal, se tak polekal, že zdvihl obe ruce vzhuru, jakoby se vzdával. Snad poprvé uvidel smrt zblízka. Hajný František Mínovský ze Sestroune nalezl týden po bitve, 26. dubna 1945, jedno mrtvé telo letce na okraji lesa východne od vesnice, tam, kde se ríká „Na špici“. Mrtvý letec jakoby sedel u paty stromu, pohromade jej držela jen uniforma (jaro bylo tehdy velmi teplé). Poslední dve tela letcu z této posádky ležela u potoka na louce, kde se ríká „V ústredkách“, asi pul kilometru východne od Sestroune. Letcum se zrejme neotevrely padáky a zahynuli pri dopadu na zem. Ten byl tak prudký, že podpadky bot jednoho letce vyryly do meze u cesty hluboké rýhy. Pravdepodobne to byla tela strelcu Williama G. Zuknokla (jeho jméno se nedalo z dostupných dokladu presne precíst) a Georga R. Langleye, tretím byl radiotelegrafista Wayne W. Shauffer.
Prestože byl vyhlášen letecký poplach a podle predpisu se všichni meli uchýlit do krytu, mnoho obyvatel celý souboj sledovalo z nejruznejších míst. Pan Jaroslav Vokrouhlík se krcil na streše domu v Sedlcanech, pan Josef Hurka z Prosenic vše pozoroval z oken sedlcanské školy, další pak odtud, kde práve byli. Ing. VI. Kundrtík ze Sedlcan vzpomíná:  „Pracoval jsem jako obchodní prírucí v prodejne Hospodárského družstva. Asi v 11 hodin zahoukali nálet, ale my jsme se vyhrnuli ven a odebrali se na tehdy holý kopec nad „Kocandou“ (nyní vila Kocurových), abychom mohli pozorovat svaz amerických letadel, letících od jihu smerem na sever. Bylo polojasno, teplo a letadla za sebou zanechávala pruhy bílé sražené páry. Jejich motory pravidelne hucely. Tu se jeden stroj oddelil od skupiny, prešel do vývrtky a vzplanul ve vzduchu, roztrhl se a jeho cásti padaly k zemi. Jako poslední kabina s krídly, která klesala pomaleji, kolébajíce se. Témer soucasne bylo videt na obzoru nekolik cerných tecek, nad nimiž se za nekolik vterin objevily ruznobarevné padáky, které vítr, vanoucí od severovýchodu, snášel pomalu k zemi. Z našeho stanovište asi tak na Vojkov. Daly se spocítat. Bylo jich deset. Tuto zvláštní podívanou nám prekazila zbloudilá kulka, která zazvonila nedaleko nás o tašku na streše budovy. Starší úcastníci podívané, kterí již byli na vojne, nám doporucili, abychom odtud odešli, že to muže být nebezpecné. Poslechli jsme a odešli na pracovište. Usuzovali jsme, že trosky letadla nemohou být príliš daleko, tak nekde za Kolihovy. Po skoncení zamestnání jsem se tam vypravil se svým prítelem. Nad Sestrouní, na louce u polní cesty, leželi dva mrtví letci. Jeden pri pádu udelal do meze mezi loukou a cestou asi pul metrové rýhy. Druhý mel prasklou hlavu. Oba již nemeli brýle, kukly, hodinky a boty. Na sobe meli již jen ponožky a uniformy barvy khaki. Kousek od nich ležel do pole zabodnutý motor. Napravo, kousek výše, byla zadní cást trupu se zadním strelcem, který byl zcernalý žárem ve velikosti detské panny. Nemohli jsme se k nemu priblížit, protože u trosek stála stráž s puškou. Nad Hradištkem v lese byla kabina s krídly. Také tam byla stráž s puškou a my se nemohli priblížit. Na prsou obou mrtvých letcu na louce nad Sestrouní ležely polní kvetiny.“ Dalšímu pametníku, panu Františku Veselému, bylo tehdy necelých patnáct let. Ani jemu v té chvíli nezabránily príkazy okupantu, aby se ihned spolu s kamarádem nevypravil na místo tragédie. Pamatuje se též na radu podrobností: „Bydlili jsme tehdy v domku paní Haškové. Proti našemu bytu bylo tankové cvicište, kde denne provádeli výcvik nemectí vojáci. Témer každý prelet vetšího poctu letadel jsme sledovali práve z této plochy. Jednak byla na blízku a pak byla v takových okamžicích zcela prázdná. Zde jsme videli prelet i sestrelení letadla. Zprvu jsme se domnívali, že padají letecké bomby, ale od nás to bylo daleko a tak jsme strach nemeli. Byla to však zvedavost nás kluku, když se na obloze objevilo nekolik padáku, která me a dnes již zesnulého spolužáka Jirího Kuthana vedla k tomu, že se v ta místa podíváme. Smer byl vcelku jasný – bud sestrounské lesy nebo Kolihovy, Posádka letadla byla ješte ve vzduchu, když jsme utíkali kolem Panského mlýna smerem na Zberaz. Zde jsme pochytili potrebné informace. Snad jsme byli ze sedlcanských kluku tenkrát první nebo alespon jedni z prvních, kterí dobehli k letcum, ležícím u cesty v polích. Jejich tela byla zohavena, chybely jim boty a jiné soucásti odevu. Kolem jejich tel byly položeny polní kvetiny. Setkali jsme se s kluky z okolních vsí. Ti nám rekli, kde leží další trosky letadla. Poklusem jsme beželi k trupu ležícímu v lese. Ten horel, stejne jako les kolem, kde jsme meli tak trochu smulu, jednak proto, že tu a tam vybuchovala munice, ale zejména proto, že za malou chvilku po našem príchodu nás vyhnali nemectí vojáci až na kraj lesa. Naše „korist“ byla minimální: nekolik prázdných nábojnic. Ješte nám kluci, tuším že ze Sestroune, rekli, kde leží jeden motor. Tady jsme mohli rozhojnit svoji korist, ale nemeli jsme žádné náradí na demontáž. Zbýval ješte ocas letadla, který hlídal jeden voják. Choval se k nám slušne, ale do letadla nás nepustil. Velice mlhave si pamatuji, že byly privezeny rakve a do nich byly potom uloženy pozustatky pilotu. Domu jsme se vrátili pozde vecer.
Kvetiny kolem mrtvých tel mohly být prícinou velké tragédie. Toto nemé gesto sympatií k mrtvým velmi pobourilo velitele komandatury SS Truppenübungsplatz Böhmen v Sedlcanech, Otto von und zur Tanne, který se na místo trosek záhy dostavil se svými podrízenými. Nekdo z nich prohlásil, že za tento cin by melo být všechno ceské obyvatelstvo z okolí postríleno. Zástupkyne úradu vládního komisare Julie Schonigerová se mu snažila vysvetlit, že kvetiny kolem mrtvých tel položily asi deti. Von Tanne nechtel povolit ani rádný pohreb mrtvých letcu. Nato prohlásila paní Schonigerová: „Muj syn také padl v leteckém boji konaje svou povinnost. Byla bych ráda, kdyby mu tuto poslední službu nekdo prokázal.“ Poté von Tanne pohreb povolil. Nemectí vojáci se však k mrtvým chovali velmi hrube, plivali na ne a kopali do jejich tel. V truhlárství pana Bílka v Sedlcanech byly vyrobeny ctyri rakve, do kterých pan Jindrák z Hradištka uložil mrtvá tela letcu, po dvou do každé rakve. Pan Kuželka pak všechny rakve odvezl na hrbitov na Církvicku (2. stage N 49° 39.775 E 014° 25.303) a tam byly ostatky pohrbeny do spolecného hrobu. Pohreb se konal 21. dubna 1945, obrady vykonal sedlcanský dekan Bucil. Telo mrtvého letce, které nalezl pan Minovský, bylo též za prítomnosti paní Schónigerové odvezeno na Církvicku. Jakékoliv podrobnosti o datu a míste pohrbu nejsou dosud známy. Sedmého srpna 1946 byla mrtvá tela exhumována a prevezena na vojenský hrbitov v Neuville v Belgii. (Jedná se pravdepodobne o mesto Neuville en Condros, asi 15 km jihozápadne od Liége). Pri exhumaci byla identifikována tato tri tela: Paul A. Snyder Richard B. Phillips Sgt. B. Langley Zbývající ctyri tela nebyla tehdy ješte identifikována.
Mela posádka stroje 43-38078 více štestí? Snad, alespon pro tuto chvíli. Když kapitán letadla Robert A. Norwell vydal posádce rozkaz k opuštení stroje, zustal po malé chvíli na palube sám s palubním technikem Wendellem A. Snyderem. Sledovali, jak letci otevreli všechny únikové otvory a opoušteli stroj: Z predního otvoru nejprve vypadl navigátor G. P. Lake, následován bombometcíkem L. L. Bordenem a druhým pilotem L. G. Smithem. Z bocního otvoru na pravé strane trupu za krídly vyskocil jako první bocní strelec R. A. Johnson, pak P. Malires, radista a nakonec spodní strelec C. B. Johnson. Zadní strelec Newton T. Parker neváhal a vyskocil zadním únikovým otvorem. Dopadl na zemi jako první a možná, že tato okolnost prispela k záchrane jeho života. Kapitán a palubní technik naposledy zahlédli vzadu za strojem, pod dlouhým ohonem cerného dýmu, mizet v dálce barevné kopule padáku svých kamarádu. Prudkým klesáním do nižší letové hladiny se snažili uhasit ohen na pravém krídle. Vrtulové listy obou nepracujících motoru nastavili do praporu, nesoumerne pusobící tah obou levých motoru vyrovnali trimem na smerovém kormidle. Postupne zjištovali rozsah poškození svého stroje. Požár se jim podarilo uhasit a jiné nebezpecí jim zatím nehrozilo. Stíhaci se pro velkou „žízen“ jejich motoru vrátili na svá letište a tak mohl kapitán v klidu nastavit kurz na západ a pokracovat v letu. Doufali, že zbytek paliva jim vystací alespon za frontovou linii a ta už tehdy nebyla daleko. V duchu popráli svým kamarádum „happy landing“ (štastné pristání) a verili, že si v zajetí snad dlouho nepobudou. Nemohli tušit, že až na jednoho je již více nespatrí. Terén pod nimi pomalu stoupal, jak prelétávali jižní pásmo Brd. V dálce pred nimi se rozprostírala melká pánev, na jejímž jižním obzoru se rýsovala rada vysokých komínu plzenské škodovky. Rádi by byli toto mesto obleteli, ale na velké manévry se strojem nemeli ani potrebný cas, ani rychlost ci výšku. Snad to prece jen vyjde. Nebylo jim však dopráno vrátit se na jejich základnu Eye ve východní Anglii. Prudká palba ze zeme jim poškodila stroj natolik, že již více neriskovali. Otevreli prední poklop v podlaze a opustili svuj zmrzacený stroj, nejprve palubní technik a nakonec kapitán, „skipper“, jak se sluší. Nerízený Fortress pokracoval sám dále v letu, který skoncil v hlubokých lesích kdesi na ceskobavorské hranici. Oba letci dopadli pred doudleveckou bránu plzenské škodovky a byli ihned zajati. Palubní technik si pri dopadu trochu pohmoždil nohu a byl ošetrován v plzenské nemocnici. Po skoncení války si ješte nejakou dobu pobyl v tábore pro rekonvalescenty v Rouenu ve Francii a pak se vrátil do Spojených státu ke své rodine. Kapitán stroje zustal nezranen, po skoncení války nastoupil znovu k jednotce v Anglii.
Jak se vedlo zbývajícím sedmi clenum posádky? Protože celý souboj sledovala krome jiných též nemecká hlídka na drevené strážní veži v Kolihovech, nebylo problémem vyrozumet jak jednotky vojsk SS z cvicište, tak i hlídky Feldgendarmerie (polního cetnictva) na koních. Sestup letcu z operacní výšky stroju, která cinila 8 – 9 km, mohl pri rychlosti pádu približne 5 m/s trvat více než 20 minut. Proto také bylo pet letcu bezprostredne po pristání zajato. Místo pristání trí se zatím nepodarilo presne zjistit. Bylo to pravdepodobne nekde v okolí Vrchotových Janovic. Jejich obyvatelé také žili již dva roky mimo „zabrané“ území a tak se dnes velmi težko hledají prímí svedkové pristání letcu. Presneji známe místo pristání dalších dvou. První dopadl na hráz malého rybnícku nedaleko Minártic. Pan Karel Chomout si velmi dobre pamatuje, jak náhle na náves vjela nemecká hlídka v obojživelném terénním vozidle KDF. Na návsi je malý rybnícek, ale vojáci se nezdržovali jeho objíždením, nýbrž projeli jím, aby byli u pri¬stávajícího letce co nejdríve. Za malou chvíli jej odváželi na zadním sedadle svého vozu. Letec byl zrejme zranen, mel zavrené oci a hlava, položená na operadle, se mu kývala ze strany na stranu. Další letec, rusovlasý, menší postavy, dopadl podle tvrzení pana Františka Tumy z Krenovic nekde u samoty Klokocov. Také on byl velmi rychle zajat, pravdepodobne vojáky z poddustojnické školy, která byla umístena ve vojkovském zámku. Jak si vzpomíná pan Jaroslav Jirota z Vojkova, vojáci vyjeli ihned za padajícími letci na silných motocyklech. Ovšem u Klokocova byl nalezen také jeden opuštený padák, ale letce se vojákum najít nepodarilo. Komu patril, bude uvedeno dále.
Všichni zajatí letci (tri z prvního stroje a pet z druhého) byli postupne odvezeni na velitelství cvicište SS na Konopišti. Bylo tam premísteno z Benešova údajne z bezpecnostních duvodu. Nacházelo se v budove nynejší zámecké restaurace. Úkolem hlídat zajatce byl poveren esesák Alois Stiller z Handlové. Zajatci byli podrobeni výslechu, který provádel osobne sám velitel cvicište SS Brigadeführer Alfréd Karrasch. Prítomni byli další príslušníci SS: Karraschuv po¬bocník, SS Hauptsturmführer Herbert Sender, zástupce velitele SS Hauptsturmbannführer Otto Hauptrieht, jehož rodina bydlela v Ústí nad Labem, velitel strážní roty SS Sturmführer Ernst Albrecht z Karlových Varu, SS Oberscharführer Erich Nerwitz z Vyklic, SS Rottenführer (?) Johann Balcke a SS Oberscharführer Otomar Matausch z Prahy. Tlumocníkem prí výslechu byl SS Unterscharführer Herbert Decker. Po výslechu byli všichni letci zavreni v prostoru garáží. Co se delo na velitelství cvicište po výslechu všech osmi letcu, to lze dnes jen težko rekonstruovat. K rozhodnutí zavraždit zajatce mohlo stacit jen málo. Treba to byla skutecnost, že cílem náletu bylo Ústí nad Labem, bydlište Hauptrichtovy rodiny, možná fakt, že nazítrí bude oslavovat své (bohudík již poslední) narozeniny jejich milovaný Führer. Že se jedná o cin, odporující mezinárodnímu právu a konvencím o zacházení s válecnými zajatci, o to nedbali. Vždyt Hitler je prece zbavil osobní odpovednosti za vše, co v této válce v zájmu Tretí ríše uciní. Skutecností zustává, že všech osm zajatých letcu bylo kolem 22. hodiny vyvedeno z garáží na silnici vedoucí z Konopište k Václavicum. Tam, u kilometrovníku 2,2, byli všichni zastreleni ranou do týla. Místo vraždy je vzdáleno asi 80 metru od mustku pres Konopištský potok.
Letce zavraždili príslušníci strážní roty, které velel Ernst Albrecht. Vražde byli prítomni krome Otomara Matausche, Johanna Balckeho a Ericha Nerwitze též Unterscharführer Dürer, Oberscharführer Bauer, Kurt Kurek a další, jejichž jména se nepodarilo zjistit. Tela mrtvých letcu pak esesáci sami naložili na valník, který musel pristavit kocí tamního SS Hofu {hospodárství SS) Josef Farbák. Esesáci pak též sami odvezli valník s tely na louku poblíž Vánova statku, nazvaného Mydlárka. Tela naházeli do vykopané jámy, tu zaházeli a vše prekryli kompostem. Když druhého dne vrátili kocímu Farbákovi valník, bylo na nem ješte videt stopy krve. Téhož rána nalezl na václavické silnici pan Vincenc Mašek krev a nekolik nábojnic. Domníval se, že na tomto míste bylo predešlého dne utraceno nekolik koní. Lidé, bydlící v okolí místa vraždy, slyšeli 19. dubna vecer kolem 22. hodiny radu výstrelu.
Tak tedy skoncil život osmi letcu z deseti, kterým se podarilo opustit své zasažené stroje a víceméne štastne pristát na zemi, Byli to: 1/Lt. Lorenzo Goodwin Smith, narozen 16. cervence 1922, 2/Lt. Leo T. Borden, narozen 5. cervna 1925 v Illinois, 2/Lt Gordon P. Lake, 2/Lt. Joseph A. Trojanowski, S/Sgt. Carl B. Johnson, nar. 3. ríjna 1925, S/Sgt. Robert A. Johnson, S/Sgt. Wilbur L. Lesh, Sgt. Lyle A. Dole. Honicky na sestrelené letce se nezúcastnili jen príslušníci jednotek SS z cvicište. Na nádraží v Hermanickách stál na páté koleji vlak s jednotkou madarské armády, která se presunovala do Sedlcan. Cást jednotky se do této akce aktivne zapojila. Nekde mezi Hermanicemi a Bucovicemi Madari dopadli radiotelegrafistu Petra Malirese z Washingtonu. Prestože se s úsmevem vzdával, jeden z madarských vojáku na nej vystrelil a smrtelne jej zranil na hlave. Zraneného letce dovezli na nádraží v Hermanickách a „uložili“ na pracovní stul v nádražní lampárne. Jednotka mela nejen svého madarského, ale i nemeckého lékare. Presto ponechali zraneného letce bez jakékoliv pomoci a ten zakrátko skonal. Byl to asi dvacetiletý, vysoký cernovlasý muž. Poté dostal starosta obce pan Spálenka príkaz, aby zajistil prevoz mrtvého do márnice v Arnoštovicích. Následujícího dne, 20. dubna 1945, byl na tamním hrbitove panem farárem Koulou pohrben. V srpnu 1946 bylo jeho telo prevezeno na vojenský hrbitov do Belgie, podobne jako tela sedmi letcu ze sedlcanského hrbitova. Madaršti dustojníci však nemeli dobré svedomí, obávali se zrejme vyšetrování orgány Cerveného kríže. Ješte toho dne vecer sepisovali v dopravní kancelári hermanického nádraží protokol o události s madarským vojákem, který pri zatýkání použil zbran. Na toto jednání vzpomíná prednosta stanice pan Josef Ehl: ‚Toho vecera jsem šel do své kanceláre. Byla plná nemeckých a madarských dustojníku, kterí sepisovali zápis s nejakým madarským vojákem ohledne smrtí amerického letce. Ze slov nemecky mluvícího tlumocníka jsem se dozvedel, že když se bezbranný letec vzdával s rukama nahoru, byl nejakým honvédem ješte strelen.“ Žádný protokol ale už nemohl Petru Maliresovi vrátit život.
Poslední z deseti letcu, kterí opustili poškozené stroje a použili padák, byl zadní strelec T/Sgt. Newton T. Parker. Podle svého svedectví opustil stroj témer soucasne s radiotelegrafistou Petrem Maliresem a dopadl pravdepodobne mezi Klokocov a Bucovice. Již pred dopadem pozoroval madarské vojáky, ale mel více štestí než Malires. Podarilo se mu rychle se zbavit padáku a vzdálit se od neho, takže jej Madari nedopadli. Ihned se vydal na cestu západním smerem. Presunoval se jenom v noci, ve dne se ukrýval v malých lesících, tak typických pro zdejší kraj. Po šesti dnech, zcela vycerpaný a hladový, dorazil do Tochovic na Breznicku. Musel ujít více než 40 km a ješte prekonat tok Vltavy. Jediný most pres Vltavu se tehdy nacházel v Kamýku nad Vltavou a ten byl velmi dobre strežený nemeckou posádkou. , Zcela vycerpaného a spícího letce našel poblíž tochovickeho nádraží železnicár František Parízek. Dovedl jej domu, poskytl mu nezbytnou pomoc a po osvobození Tochovic jej spolecne s práteli Tomášem Mrázem a Štepánem Havelkou predal jednotce americké armády v Rožmitále pod Tremšínem. Newton T. Parker se tedy mohl po skoncení války, jako poslední ze trí letcu, kterí prežili, vrátit ke své rodine v Huntingtonu ve státe W. Virginia. Byl nepochybne s radostí uvítán jak manželkou Mary Lee, tak i svojí malou dcerkou. Po návratu poslal panu Parízkovi nekolik fotografií své rodiny jako projev vdecnosti za pomoc a záchranu. Parízkova rodina se pokoušela pokracovat v písemných kontaktech s pomocí paní Reny Pech, ale tyto pokusy skoncily neúspechem v roce 1959. Stejne neúspešné byly pokusy vnuku pana Parízka, kterí se v roce 1989 pokoušeli znovu obnovit písemný kontakt. Cesta Newtona T. Parkera z Bucovic do Tochovic musela být velmi obtížná a dramatická. Víme však o ní jen velmi málo. Možná, že se k ní váže vzpomínka paní Blaženy Bechynové z Krenovic: „Byla jsem ješte mladé devce, ale pamatuji se velmi dobre, jak jednoho dubnového odpoledne se otec se strýcem chystali na pole. Práve vyvádeli kone z maštale, když náhle vtrhli na dvur dva madarští vojáci ozbrojení puškami. Vpadli na dvur kolem špejchárku z pole nad ním. Napraženými puškami donutili otce i strýcka, aby pred nimi, s puškami za zády, prošli celý statek – obytné stavení, stodoly, pudy i stáje. Nikoho však nenašli. Moje kamarádka se jejich brebentení jen smála a to se jí nemuselo vyplatit – ihned jí pohrozili zastrelením. Ona si ale z jejich kriku nic nedelala. Potom zase stejnou Cestou odešli. V jiném krenovickém stavení ale žádnou prohlídku nedelali. Když už bylo po všem, všiml si strýcek, že žebrík ke kulne na dríví stojí úplne jinak než pred príchodem Madaru. Nikdo z nás ale s žebríkem nehýbal. Teprve pak, když jsme se dozvedeli, že blízko nás pristáli letci ze sestreleného bombardovacího letadla, jsme se domysleli, kdože asi hledal na pudicce kulny úkryt.“ V této malé bitve byly ale ztráty i na nemecké strane. Již pri prvním útoku na svaz bombardéru nad Príbramí byl presnou palbou strelcu poškozen jeden z útocících Me-262. Pilot poškozený stroj opustil, ale pri dopadu si zlomil nohu a byl ošetrován v nemecké vojenské nemocnici v Sedlcanech. Stroj dopadl blízko Záborné Lhoty jihovýchodne od Nového Knína. Jiné Me-262 byly zasaženy dále na východ, pravdepodobne nekde mezi Sedlcany a Vrchotovými Janovicemi. Pilot jednoho z nich také vyskocil, použil padák, ale pri pristání si poranil ruku. Po ošetrení byl vezen na kocáre do téže nemecké vojenské nemocnice v Sedlcanech. Pri ceste do nemocnice dával radostným máváním najevo svoji radost nad vítezstvím nad „verfluchte Luftpiraten“. Kam dopadl jeho stroj, není známo. “ Pilot další poškozené nemecké proudové stíhacky nemel tolik štestí. Po opuštení kabiny nedokázal otevrít padák a dopadl do lesíka mezi Vlkonice a Krchleby, asi 10 km severne od Sedlcan. Byl to asi stroj, který s vlající stuhou cerného koure odlétal od místa stretnutí na severozápad. Jeho mrtvé telo našel pan Susa z VIkonic. V kapse pilotovy kombinézy objevil neodeslané dopisy. Pilot sdeloval svým rodicum, jak se teší na den, kdy skoncí válka a on se bude k nim moci vrátit. Nerízený Me-262 dopadl mezi Krchleby a Nahoruby do rokliny nazývané „Stržený“ a vyryl velký kráter. Když se do Krchleb vrátili jejich obyvatelé, pritáhl pan Cermák konským potahem vrak letadla na nahorubskou náves. Bohužel, motorové gondoly byly již prázdné. „Každý se snažil ukoristit kousek materiálu pro potrebu své domácnosti. Velké oblibe se tešila derovaná dna paráku na brambory, vyrobená z nekterých cástí vraku. Jinak to bylo ale udelané tak, že to nešlo rozebrat,“ vzpomíná si Josef Mašek z Koštálky u Krecovic.


Odhalení
Zajatí americtí letci neunikli pozornosti obyvatel. Ti se pak hlavne po skoncení války zacali zajímat o jejich osud. Nekterí byli svedky jejich zajetí, jiní je videli odvážet na motocyklech nebo v automobilech, všimli si toho, že mnozí byli zraneni. Lidé, bydlící v blízkosti Konopište, slyšeli zase v noci z 19. na 20. dubna strelbu. Od té doby však nikdo zajaté letce nevidel. Už to vyvolávalo znacné dohady, znásobené ješte informacemi o jednání útvaru SS všude v Evrope, o kterém si nikdo ani u nás nedelal žádné iluze. Tak vzrustalo podezrení. Prvními dukazy o možném zavraždení letcu byly ctyri identifikacní známky. Spolu s jinými osobními doklady je nalezla paní Marie Platilová, když cistila kamna v místnosti, kterou používal velitel cvicište Karrasch. Všechny nalezené predmety ukryla pod stromem v konopištském parku, po skoncení války je odevzdala dustojníkovi ceskoslovenské armády Neumannovi. Majitel zlatnictví v Benešove pan František Špinar prinesl na tamní posádkové velitelství zlatý prsten s vyrytým jménem „Lily“. Spolu s americkými bankovkami mu jej prinesl k prodeji esesák z konopištské posádky Schusniks, že prý je dostal od svého prítele Balckeho. Prsten prý patril jednomu z amerických letcu. (Pozdeji bylo zjišteno, že náležel 1/Lt. Lorenzo G. Smithovi, který byl ženatý.) Jiný svedek si všiml zakrvácených leteckých bot u schodu na velitelství SS. Esesák Sander (z Ústecka) tvrdil, že letci byli posláni do Prahy, jiní se naopak vychloubali, že se zúcastnili jejich popravy. Pak ale skoncila válka. Karrasch a jeho dustojníci konecne pochopili, že je konec. Jejich pýcha jim však nedovolila kapitulovat pred ceskými orgány. Proto byla v úterý 8. kvetna 1945 uzavrena dohoda mezi Národním výborem v Benešove, který zastupoval štábní kapitán Karel Volovecký a velitelem posádky cvicište Karraschem. Dohoda se týkala odchodu této posádky v poctu asi 20 000 mužu vcetne težké výzbroje do amerického zajetí. Celé velké uskupení bylo ve stredu dopoledne 9. kvetna 1945 predáno ceskoslovenskými dustojníky Bílým, Brožem, Hammerem, Kverkou a Moravcem americkým dustojníkum v Kamýku nad Vltavou (na moste pres Vltavu). Ihned po skoncení války vydal Národní výbor v Benešove seznam válecných zlocincu a dal jej rozeslat na všechna odpovedná místa. Byl zaslán i mezinárodní pátrací komisi, jejíž ceskoslovenské oddelení vedl generál Ecer. Na tomto seznamu byli již všichni esesáci zodpovední za konopištský zlocin. Celou záležitost totiž ihned po skoncení války zacal vyšetrovat JUDr. Svoboda. Shromaždoval všechny dostupné dukazy, dokonce mohl již vyslechnout nekolik zajatých esesáku vcetne Schusnikse. Ten potvrdil, že videl nekolik príslušníku své jednotky, kterí se kolem 4. hodiny ranní dne 20. dubna vrátili na ubikaci znacne zabláceni. Videl také radu predmetu, které zrejme patrily zavraždeným letcum (hodinky, peníze, prsteny, osobní doklady a jiné predmety), ceským zamestnancum autoparku se podarilo usvedcit Oberscharführera Bauera, že byl clenem popravcí cety, nebot se tím pred nimi dríve chlubil. Jiný esesák Kurt Usler tvrdil, že se zajatci pokusili o útek a byli pri nem zastreleni. Bylo tedy zahájeno pátrání po hlavních osnovatelích vraždy, Karraschovi a Hauptrichtovi. Ti snad byli tehdy v zajateckém tábore v Horaždovicích. Než tam byla žádost dorucena, tábor byl rozpušten a zajatci premísteni do jiných táboru v Nemecku. K jejich vydání tedy nedošlo. Pomocí neprímých dukazu bylo již v této dobe zrejmé, že zajatci byli popraveni, nebyla ale nalezena jejich tela. Všechny dosud známé skutecnosti shrnul JUDr. Svoboda a tento souhrn zaslal na ministerstvo národní obrany do Prahy. To jej predalo americkému velvyslanectví. Dne 19. zárí 1945 prijeli do Benešova dva dustojníci z amerického leteckého útvaru, umísteného na plzenském letišti, kterí byli povereni pátráním po hrobech amerických letcu. Navštívili Amoštovice, ale na Benešovsku jiné hroby nenalezli. Další pátrání provádela manželka Lorenzo G. Smithe a matka Gordona P. Lakeho, obe prostrednictvím Cerveného kríže. Manželce Lorenzo G. Smithe byl pri této príležitosti vrácen prsten, patrící jejímu manželovi. Ale ani tato snaha neprinesla nic nového.
Rozhodující impuls do pátrání vnesla až náhoda. Kocí Josef Farbák, bývalý zamestnanec SS Hofu, odešel po válce jako mnoho jiných osídlit pohranicí. Usadil se ve Veleticích blízko Žatce. V prosinci roku 1946 prijel navštívit své prátele v Benešove. V hostinci „U cerného kone“ se zmínil svému spolupracovníkovi Václavu Hrbkovi o tom, že essesáci neco zakopávali u rybnícku blízko Vánova statku „Mydlárka“. Hrbek se domníval, že by mohlo jít o nejaké cennosti. Proto se brzy nato, dne 16. prosince 1946, vydal hledat místo, které mu popsal Farbák. Když odkryl pudu do hloubky více než pul metru, objevila se bosá lidská noha. Tento nález ohlásil ihned na stanici SNB. Velitel vyslal na místo nálezu štábního strážmistra Rychtaríka a ten narídil Hrbkovi kopat dál. Jakmile byla odkryta tela v leteckých kombinézách a prílba s anglickým nápisem, bylo zrejmé, že se jedná o hrob zavraždených letcu z dubna 1945, po kterém se tak dlouho pátralo. SNB ohlásil nález okresnímu národnímu výboru, jeho zástupci JUDr. Schenk a MUDr. Ditrich narídili odkrývání zastavit a hrob zatím provizorne prikrýt. ONV vyrozumel o nálezu americké velvyslanectví a zajistil, aby hrob byl hlídán vojenskou stráží. Druhého ledna 1947 prijeli do Benešova dustojníci Anderson z amerického velvyslanectví a Pouchlý z ministerstva národní obrany, aby si hrob prohlédli. (Škpt. Pouchlý byl pravdepodobne bývalý duchovní 311. ceskoslovenské bombardovací peruti RAF). Poté byl hrob o približných rozmerech 3m x 4m znovu uzavren a hlídán stráží až do 15. ledna 1947. Toho dne se do Benešova dostavila zvláštní pracovní skupina amerického velvyslanectví, vedená majorem Bekefim, aby pomocí dovezených speciálních prostredku provedla rádnou exhumaci. Práci samotnou provádeli tri lidé, podle soudobých záznamu prý cernoch, Japonec a Žid. Pracovali bez nástroju, pouze rukama v gumových rukavicích. Predpokládalo se, že v jáme bude ležet pet tel, bylo jich však nalezeno osm. Protože místo bylo vlhké, tela nezetlela, ale zmýdlovatela. Podle identifikacního štítku byla urcena totožnost techto letcu: Lorenzo G. Smith, Gordon P. Lake, Leo T. Borden a Carl Johnson, ostatní tela byla identifikována teprve po prevezení do Belgie, nekterá až v roce 1949. Všechna vyproštená tela letcu byla vložena do bílých impregnovaných obalu a tyto obaly byly uloženy do drevených rakví. Rakve pak, zabalené do státních vlajek Spojených státu, byly naloženy na dve nákladní auta. Na zcela zaplneném Vítezném námestí se s nimi rozloucili benešovští obcané, po pietním aktu byly rakve odvezeny do Prahy. Odtud pak putovaly pres Strassbourg do Belgie na hrbitov Neuville en Condros. Vetšina obetí byla pak pohrbena pod oznacením „Unknown“ (neznámý). Trestní stíhání proti viníkum bylo zahájeno až 17. srpna 1971. Byla vznesena obvinení proti Alfrédu Karraschovi a Ernstu Albrechtovi za spolupachatelství vraždy a proti Ottovi Hauptrichtovi za návod k vražde. Jak stíhání dopadlo, nevíme. Všichni obvinení jsou dnes již pravdepodobne mrtvi. Lidská spravedlnost má velmi casto obe oci slepé a obe uši hluché. Pro dukazy tohoto tvrzení nemusíme sahat do daleké minulosti, stací se jen rozhlédnout kolem sebe a mít oci otevrené. Zato Boží mlýny melou sice pomalu, ale jiste.


Poslední letecké aktivity nad naším krajem
Týden po popsaném leteckém souboji, ve ctvrtek 28. dubna 1945, dunely letecké motory nad Sedlcanskem znovu. Toho dne odpoledne asi o pul ctvrté byla napadena kolona nemeckých vozidel, která vyjíždela z Kosovy Hory pres Maršík k Sedlcanum. Nekterí nemectí vojáci zacali po letadlech strílet, a tak se „kotlári“ dali do soustredené práce. Nic nebylo platné, že se auta ukrývala v úzkých krivolakých ulickách mestecka, pod stromy nebo za zdí zámeckého parku. Pulpalcové kulomety stíhacu udelaly svoji práci dobre a tak mnoho vozidel do cíle nedojelo. Paradoxne jedinou lidskou obetí byl nemecký pošták. Se svým vozíckem o jediné konské síle se práve vracel z pochuzky. Trochu lépe z tohoto útoku vyvázlo nákladní auto pana Tolara z Vysokého Chlumce, které se do této „mely“ dostalo zcela nechtene. Bylo zasaženo a težce poškozeno nekde u nynejšího autoservisu v Sedlecké ulici v Sedlcanech. Nikdo však nebyl zranen. Jak tvrdí ocití svedkové, provedly útok 2 nebo 3 stíhacky. Když piloti akci dokoncili, odsunuli kryty kabin svých Mustangu a s uspokojením si prohlíželi její výsledky. Jeden z pilotu byl prý cernoch. Nemecká kolona byla behem presunu do Kamýka n. Vltavou napadena vícekrát – celkem prý bylo zniceno 67 vozidel.
To ale nebyl jediný letecký útok, který zažil náš kraj na konci války. Nekdy v dubnu 1945 navštívily stíhací Lightningy (Lockheed P-38 Lightning) nesvacilské letište, kde byly uskladneny zamaskované nemecké stroje. Byty to prevážne stíhacky Me-109 a také cvicné a malé dopravní „Siebely“, které po válce pro naše letectvo pod oznacením Aero C-3 vyrábela továrna Aero. Nezvyklý tvar Lightningu primel jednoho z nesvacilských kluku k zajímavému záveru: „Mašina má dva trupy, takže v každém musí sedet jeden pilot. Ten první rídí smer a druhý výšku.“ Jinak ale uvažoval mladý nemecký vojácek. Pribehl na hráz rybnícka s lehkým kulometem, postavil jej na stojan a s chutí si zastrílel. Jestli neco zasáhl, nikdo neví, stejné tak nebylo nikde zaznamenáno, zda byl za služební horlivost nejak vyznamenán. Zajímavé by bylo zjistit, ke které jednotce patrily útocící Lightningy. Je doloženo, že temito stroji bylo vyzbrojeno celkem 8 stíhacích perutí, které patrily do svazku 8. letecké armády. Pokud by se podarilo urcit napríklad presné datum útoku nebo kódová písmena stroju, i tuto záhadu by bylo možné vyrešit.
I jediná naše železnice dostala v dubnu 1945 návštevu. Pekná vzpomínka se zachovala v kronice mesta Sedlcan: „Dne 25. dubna 1945 byla napadena „Sedlcanka“ pri vjezdu do Olbramovic americkými hloubkovými letci v pul osmé ráno. Stroj a služební vuz byly rozstríleny, nikdo však nebyl zranen. Podle vyprávení svedku napadla americká letadla lokomotivu asi petkrát. Americtí letci si pocínali velmi opatrne, nikdo z nekolika cestujících, kterí pobíhali okolo vlaku, nebyl zranen. Toho dne bylo napadeno i nádraží Olbramovice a zapáleno skladište firmy Dvorák z Olbramovic. Vojenský transport, který práve stál v nádraží olbramovickém, byl také zasažen.“ Všichni svedkové leteckých útoku se shodují v tom, že piloti byli vždy velmi ohleduplní k civilnímu obyvatelstvu. Dávali lidem kolem vozidel na vedomí, aby odbehli stranou, nebo aby vyhledali úkryt, a pak teprve se dali do útoku. Nemeckou posádku ovšem nijak nešetrili, zvlášte, když se snažila klást odpor.


Památky a pametníci
Naši obcané, jak sedlcanští tak benešovští, nikdy nezapomneli na padlé letce. Na Vánove louce blízko Konopište, na míste nálezu mrtvých tel zavraždených letcu, se 9. kvetna 1947 konala vzpomínková slavnost. Úcastnili se jí predstavitelé samosprávy, krojované spolky z Benešova a okolí, hovorilo se mimo jiné i o zrízení symbolického hrobu. Brzy nato prišel únor 1948 a s ním zavál do naší zeme ledový východní vítr. Nechali jsme si vnutit jiné ideály, povinne se oslavovali jiní hrdinové. Ani na Sedlcansku se nezapomnelo.
Již v kvetnu 1946 se u hrobu letcu na Církvicce konala vzpomínková slavnost. Byl zde odhalen spolecný památník vojákum všech spojeneckých armád, kterí zahynuli v našem kraji. Na celní desku památníku byla pripevnena vrtule z jednoho motoru amerického bombardéru.
U Hradištka na míste, kde byla nalezena v troskách kabiny 3 mrtvá tela, ohradil pan Chocholoušek místo dopadu latkovým plotem a na malé desce upevnil fotografii amerického bombardéru se strucným popisem události (3. stage N 49° 40.460 E 014° 28.034´). Uvedl zde i tehdy známá jména ctyr letcu, pohrbených v Sedlcanech. O postavení pomníku nebylo v padesátých letech možné vubec uvažovat. Ba ani navštívit toto místo se nedoporucovalo. Presto cerstvé kvetiny u latkového plotu svedcily o tom, že ne všichni podlehli atmosfére podezírání a strachu. Není vylouceno, že jednu z kytic zde položil generál Karel Mareš, který prokazatelne toto místo navštívil nekdy v roce 1950 nebo 1951. Symbolický hrob si tehdy vyfotografoval a snímek se dochoval v jeho pozustalosti. Trosky stroje, rozeseté po polích, posloužily nejprve obcanum okolních vesnic jako zdroj polotovaru, ze kterých dovedné ceské ruce ješte v padesátých a šedesátých letech podomácku vyrábely vrtule k vírivým prackám. Vrtulky mely vynikající kvalitu a byly zhotoveny naprosto presne podle originálních zahranicních vzoru. Milovníci militárií (hmotných památek vojenské povahy) mají ješte dnes peclive uschované cásti konstrukce krídel, trosky radiového zarízení, prilby, sedacku radiotelegrafisty, kyslíkovou láhev a další predmety. Nekterí pametníci tvrdí, že na louce severovýchodne od Hradištka je blízko potucku zaboren poslední ze ctyr motoru. Zbytky trosek, které se nikomu nehodily, byly pak po osvobození republiky odvezeny do hutí pro potreby prumyslu.
Do šrotu se však v padesátých letech mohla také dostat i trílistá vrtule, která od roku 1946 oznacovala nejprve skutecný, pak už jen symbolický hrob letcu na Církvicce (jak bylo uvedeno, byli letci v léte 1946 prevezeni na vojenský hrbitov v Neuville v Belgii). Novým poúnorovým vládcum mesta zacala totiž vrtule s anglickým textem jaksi prekážet, a tak ji nechali odvézt do Kovošrotu v Panském mlýne. Avšak reditelem Kovošrotu byl pan Míla Stibor, nadšený ochotník, známý v techto kruzích spíše pod prezdívkou „Kulda“. Clenem téhož ochotnického souboru byl pan František Veselý – Robin, což je pro zmenu jeho jméno skautské. Jemu vdecím za historku o vrtuli, která má toto pokracování: „Moc se mi nelíbilo, že by vrtule mela být jednoho dne pretavena v kladenských hutích. Stejný názor mel i Kulda. Slovo dalo slovo a vrtule se brzy nato ocitla na dvore bývalého podniku BIOS, kde jsem pracoval jako skladník Aby vrtule tolik nebyla na ocích bdelých a ostražitých zastáncu nových porádku, dal jsem na ni navézt nekolik aut uhlí a tak vrtule zmizela ze sveta. Jenže, co se nestalo …. Uhlí se jednoho dne dobralo a vrtule opet uzrela svetlo sveta. Než se ji opet podarilo zasypat, stalo se, že vinou „zlatých ceských rucicek“ zmizel nejprve jeden list, pak druhý a nakonec tretí i s vrtulovým nábojem, ve kterém se skrýval mechanismus na nastavení vrtulových listu. Zdálo se, že tuto cennou památku již nikdo nikdy nenajde. Jeden z mých spoluzamestnancu však prokázal odvahu a smysl pro cest a spravedlnost. Prozradil, kam jednotlivé cásti zmizely. K mému velkému prekvapení pak nedalo moc námahy dostat všechny cásti zpet, i když jedna byla v Jesenici, druhá na Boudách, zatímco tretí odpocívala nedaleko odtud, v Sedlcanech. Další ochotný spolupracovník všechny cásti sestavil do puvodní podoby a tak celá vrtule mohla být v roce 1969 znovu umístena na desce symbolického hrobu na Církvicce“.
O osudech amerických letcu, kterí zahynuli v našem kraji, se mnoho nemluvilo ani nepsalo. Menší zmínka se objevila v casopise „Svobodné ceskoslovensko“ dne 16. 6. 1946, pak už jen krátké clánky v casopisu „Hlas revoluce“. Rozsáhlejší príspevky se pak objevily ve sborníku „Podblanicko proti okupantum“ a ve Stredoceském sborníku historickém.
Po listopadu 1989 už nic nebránilo vytvorit trvalou památku na tuto událost. Pécí mestského zastupitelstva Sedlcan byl zbudován žulový pomník na západním svahu Kolihov s krásným výhledem na panorama mesta (N 49° 40.384 E 014° 27.481´). Toto tiché zákoutí západne od Hradištka, nedaleko od místa dopadu hlavních castí letadla, vybrali sedlcanští predstavitelé ze trí navržených míst. Všechna je objevil pan Veselý, vždyt zná na Sedlcansku snad každý kámen. Pomník byl odhalen v sobotu 18. kvetna 1991 starostou mesta Ing. Jirím Burianem. Slavnosti se zúcastnili predstavitel ceskoslovenské armády plukovník Vinklárek, zástupce amerického velvyslanectví Sgt. (seržant) D. Pendleton, plukovník v.v. Bohumil Král, príslušník ceskoslovenské vojenské jednotky na Stredním východe a poté 1. ceskoslovenské obrnené brigády ve Velké Británii a rada pametníku této události. Mezi hosty se vyjímaly skautské stejnokroje hochu ze Sedlcan, Kosovy Hory a Vrchotových Janovic. Verme, že tito chlapci už nezapomenou.
Na Konopišti, blízko mostu pres Konopištský potok, tedy na tom míste, kde byli v noci 19. dubna 1945 zavraždeni americtí letci, stojí dnes malý pomník. Je na nem vytesáno 6 jmen, zbývající dve nebyla v dobe jeho postavení známa. Symbolický hrob letcu u Hradištka na Sedlcansku se stal cílem každorocního turistického pochodu nazvaného „Cestou zlomených krídel.“ Jeho iniciátorem je pan Veselý-Robin. Pochod v roce 1996 oslavil 25 tet svého trvání, je porádán nepretržite od roku 1971. Úcastní se jej jak pametníci událostí, tak i ti, kterí mají zájem o naši minulost a chtejí vzpomenout na padlé letce. V r. 1996, 50 let od ukoncení druhé svetové války, byly vzpomínkové akce bohatší o pietní akt u památníku letcu u Hradištka. Predcházela mu beseda pametníku a predstavitelu mesta s leteckým atašé amerického velvyslanectví Col. George H. Dunketbergem (Colonel = plukovník) na sedlcanské radnici. Beseda pak pokracovala ješte v podvecer, nebot bylo stále o cem hovorit. Pan plukovník byl potešen zájmem všech úcastníku o objasnení dosud neznámých skutecností a prislíbil pomoc. U nás na Sedlcansku se jak jemu, tak i jeho manželce velmi líbilo a rád by býval náš kraj ješte jednou navštívil. Bohužel tento slib již nestacil splnit, nebot brzy poté mu skoncil jeho služební pobyt v Ceské republice. Oba pomníky, benešovský na Konopišti i náš sedlcanský u Hradištka navštívil naprosto necekane a bez predchozího ohlášení ve stredu 19. dubna 1995 pan A. S. Brunson v doprovodu pana Jaromíra Kohouta z Plzne. Pan Brunson chtel spatrit místa v Cechách, spjatá s posledními okamžiky života svého otce, druhého pilota stroje 43 – 38078, 1/Lt. Lorenzo Goodwina Smithe. Nikdy jej nepoznal, nebot se narodil mesíc po jeho smrti. V listopadu 1996 se dockal dustojné úpravy i symbolický hrob letcu v Kolihovech. Bylo vymeneno jeho oplocení, nove zabudována informacní tabule. Vztycený kríž bude pripomínat tragickou obet mladých mužu. Mužeme doufat, že pan Brunson byl potešen, když mohl na vlastní oci spatrit, že jak v Benešové, tak v Sedlcanech se starají, aby památka na tragickou smrt jeho otce i dalších clenu posádek obou bombardéru byla stále živá. Snažil jsem se vypsat, co všechno bylo již vykonáno, abychom zachovali památku 16 letcu, kterí jsouce poslušní rozkazu, ztratili pri jeho plnení své životy. Prapuvodní prícinou jejich smrti byla ale lidská zloba a nenávist, která byla v totalitním Nemecku povýšena na státní ideologii. Samozrejme, že tito mladí muži meli též svoje chyby. Aby jim ale pro jejich hrdinskou smrt byly odpušteny, slouží se každorocne v Sedlcanech a též v Arnoštovicích mše sv. spásu jejich duší. My, kdo se jich pravidelne úcastníme, prosíme také, aby bylo odpušteno i jejich neprátelum, kterí je pripravili o život. At nenávist, která byla prícinou smrti mladých letcu, nemá už nadále místo v našich srdcích a je vystrídána pocitem smírení.

LEGENDA 2WW – B17G FLYING FORTRESS

zdroj : wikipedia.org

V červnu 1939 poprvé vzlétl první B-17B, vybavený již zaměřovačem pum společnosti Norden s gyroskopickým stabilizačním systémem. Do března 1940 bylo vyrobeno celkem 39 „béček“.

Dalších 38 letounů bylo zkonstruováno ve variantě B-17C, které měly navíc střelecké stanoviště v protáhlém výstupku pod trupem a samosvorné palivové nádrže. Pohon zajišťovala čtveřice motorů Wright GR-1820-65 Cyclone o výkonu po 883 kW.

Další, pouze mírně upravená, byla varianta B-17D. Ze 60 strojů vzniklo 18 přestavbou z B-17C.

B-17C AAF S/N 40-2074 na Hickam Field na Havaji. Požár zachvátil letoun během přistávání 7. prosince 1941 po útoku Zera. Jeden člen posádky přišel o život

5. září 1941 byla zalétána varianta B-17E, poháněná čtveřicí motorů Wright R-1820-65 Cyclone o výkonu po 882 kW s turbokompresory. Záď stroje byla vybavena novým střelištěm s dvojkulometem Browning ráže 12,7 mm, ocasní plochy byly zvětšeny a bylo rovněž zdokonaleno pancéřování prostorů osádky. Další dvojkulomet byl umístěn v elektricky ovládané hřbetní střelecké věži Sperry za pilotní kabinou, další střelecká věž byla pod trupem za křídlem, zaměřovaná periskopem. Další obranná výzbroj byla umístěna v bočních střelištích v trupu mezi křídly a vodorovnou ocasní plochou s jedním kulometem na každé straně. Radista měl ve své kabině pod hřbetním prosazením jeden pohyblivý kulomet 7,62 mm a stejné dvě zbraně byly v přídi trupu v kloubových závěsech. Celková produkce dosáhla počtu 512 kusů, z nichž prvních 112 mělo pod trupem kulometnou věž s periskopickým zaměřováním, u dalších byla zavedena nová elektricky ovládaná věž Sperry.

První bojové operace B-17E vedly k řadě úprav, jejichž účelem bylo zlepšení aktivní i pasivní obrany. Příď letounu obdržela nové zasklení z jednoho kusu plexiskla a byla vyzbrojena dvěma kulomety 12,7 mm po jednom v každém boku. Později k nim přibyl třetí nad pumovým zaměřovačem Norden. Kulomet radisty byl nahrazen zbraní ráže 12,7 mm a pancéřová ochrana se rozšířila na 27 dílů. Tyto změny byly aplikovány u nové varianty B-17F, jejíž první prototyp XB-17F byl zalétán 30. května 1941. Montáž strojů byla realizována v továrnách Boeing v Seattlu (B-17F-BO, 2305 kusů), Douglas Aircraft v Long Beach (B-17F-DL, 605 kusů) a Lockheed-Vega v Burbanku (B-17F-VE, 500 strojů). 19 kusů B-17E, které převzalo RAF v rámci zákona o půjčce a pronájmu, bylo dodáno jako Fortress Mk.II, zatímco 45 kusů B-17F dostalo označení Fortress Mk.IIA

Z verze B-17F vzniklo konstrukční úpravou 25 kusů BQ-7 na bezpilotní bombardovací prostředky. V roce 1944 byly několikrát nasazeny ze základen v Británii při náletu na zvlášť tvrdě bráněné cíle, jako byly ponorkové základny.

Pilotky po letu s B-17, „Pistol Packin‘ Mama“, na základně Lockbourne AAF v Ohiu během výcviku WASP k přeletům letounů B-17. Zleva Frances Green, Marget Kirchner, Ann Waldner a Blanche Osborn.

Jako prostředek pro lepší obranu bombardovacích svazů B-17 bylo zkonstruováno 20 kusů eskortních letounů YB-40, postavených podle prototypu XB-40 společností Douglas v Tulse. Společně se čtveřicí cvičných TB-40 se od B-17F odlišovaly další střeleckou věží na hřbetě trupu nad prostorem radisty. Celkem nesly 14 zbraní ráže 12,7 mm, pro které bylo určeno až 17 265 nábojů. Pumová výzbroj nebyla nesena.

Od května 1943 byl zkoušen prototyp XB-38 se čtyřmi řadovými motory Allison V-1710-89 o výkonu po 1055 kW. Vývoj byl ukončen po havárii stroje v červnu.

U verze B-17G z července 1943 byla zavedena příďová střelecká věž a okna bočních střelišť za křídlem byla navzájem přesazena, aby si střelci přestali překážet. Ocasní střeliště bylo zkráceno a vybaveno reflexním zaměřovačem. Vzniklo celkem 4025 letounů -BO, 2250 -VE a 2395 -DL. 85 odebraných B-17G Velkou Británií bylo v RAF označeno Fortress Mk.III.

Různě upravené B-17E a B-17G, označené XC-108XC-108B, byly určeny pro dopravu osob nebo nákladů. Jeden z nich používal jako osobní stroj Douglas MacArthur. F-9F-9C byly fotografické průzkumné letouny vybavené sadou kamer. Dalších 48 překonstruovaných strojů B-17F a B-17G bylo pod označením PB-1 určeno pro námořní průzkum.

Boeing B-17G Flying Fortress (44-85734, „Liberty Belle“)

Z 12 strojů B-17G vznikla úpravou v roce 1945 varianta B-17H pro námořní záchrannou službu s podvěšeným člunem.

Výroba Flying Fortressů v mateřském závodu Boeing byla ukončena 13. dubna 1945, poslední vyrobený letoun B-17 opustil linky Lockheed-Vega 29. července 1945.

WEB 2

WEB3-otocit-doprava90-e1484491509349

419411

letoun Me 262

obdobný stroj sestřelil bombardér B17G na Sedlčanskem dne 19. 4. 1945

Messerschmitt Me-262-1aU3 Schwalbe in Flight

 

Přihláška účastníka a klubů vojenské historie



HISTORICKÉ POTÁPĚNÍ

Ukázka potápění v historickém potápěčské obleku, jak tomu bylo za starých časů …

 14305332_595877027250276_8730106507673427568_o

 Beseda s autorem

Tomáš Zouzal

ZABRÁNO PRO SS – Kniha o osudech obyvatelstva Sedlčanska za 2. světové války války

tomas-zouzal_denik-630

 

Program pro kluby vojenské historie a účastníky jízdy US army

y3783328449_462e4b8c7b_b

Sraz pátek večer ( přejezd přímo z Konopiště po pietě u památníku popravených letců ) nebo v sobotu ráno

Ubytování v chatách s vytápěním, stravování i parking vojenské techniky v místě zajištěn

program – sobota 21. 4. 2018

 8:30 hodin  – Mše svátá za padlé letce – kostel na Církvičce – Sedlčany

10:00 hodin – park generála Karla mareše – Kosova Hora

11:00 – 12:30 jízda s technikou US army místy spojenými s osudem letců bombardérů B17G

13:00 hodin – uctění památky u lesního památníků – Hradišťsko

manip_P1250849

pocta padlým u památníku na místě dopadu části letounu

B17G – 43_38701 z850. bombardovací perutě 850. u památníku na kraji Kolihov.

12:30 návrat na lom k expozici techniky od 14:00 hodin. Přestávka na oběd.

14:00 – 18:00 Majáles B17MEMORY – výstava vojenské techniky 

pro ty co zůstávají od 19:00 VEČERNÍ GRILOVÁNÍ 

Delicious-honey-apple-BBQ-SAUCE-RECIPE-Via-KarasPartyIdeas.com-homemadebbqsauce-partyrecipes-2

… moudře pohovoříme nad našimi milačky …

V případě Vašeho zájmu se zůčastnit akce spolu s vaším historickým vozidlem, prosíme o vyplnění následující krátké REGISTRACE o samostaným emailem na adresu :

potya@seznam.cz

1. Druh vozidla

– automobil

– motocykl

– ostatní

2. Tovární značka vozidla – název značky

3. Název modelu – modelová verze

4. Rok výroby

5. Výkon motoru – v HT nebo objem v cca

6. Stručný popis vozidla – pár vět dle uvážení

7. Příjezd : po vlastní ose – příjezd na podvalu či vleku, uvedte

8. Jméno a příjmení majitele – vystavovatele vozidla

– kontaktní telefon

– kontaktní email

8. Požadavek na ubytování z patku na sobotu, či neděli : SO ano – ne. NE ano – ne

– chaty v areálu POTYA , včetně el. vytápění. Bez lůžkovin, pouze prostěradlo.

9. KARAVAN – požadavek na přípojku 220V pro karavan

 

Každému vystavovateli vozidla budou předány čestné vstupenky po něj a jednoho spolujezdce.

Uvedenou vyplněnou REGISTRACI dle uvedených bodů prosím zašlete na email : potya@seznam.cz, nebo vyplňte a odešlete  odpovědní formulář v sekci KONTAKT webu, následně budete kontaktováni pořadatelem a budou Vám sděleny další informace, případně zodpovězeny další vaše otázky.

kontakt : Ing.Daniel Ryl, 603265976

 

 

Fotogalerie areálu

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

Příjezd z Prahy

a) varianta – směr po R4 na Příbram, sjedte  na konci R4, křižovatka Příbram – Votice Benešov Tábor, následuje  odbočení a jízda směr Sedlčany po silnici I. třídy číslo 18,  pokračujte po této komunikaci až do Selčan cca 30 km, a dále projedte kruhový objezd v Sedlčanech přímo a pokračujte směrem na Votice, Benešov, Tábor až ke křižovatce Vojkov –  Štětkovice ( cca 7 km za Sedlčany) , odbočte na této křižovatce vlevo na Štětkovice, následuje příjezd k obci Sedléčko a železniční přejezd , tento přejezd  přejedte a po cca 50M za ním odbočte vlevo, na obec Bořená Hora, po výjezdu z obce Sedléčko pojedete cca 1km až do vísky Bořená Hora, tu projedte, u zvonice na návsi se držte vpravo do kopce, po výjezdu z obce budete mít náš areál po cca 100m vlevo,  vjedte do areálu branou v gabionové ohradě lomu po levé straně.

b) varianta – směr D1 k sjezdu na Benešov po silnici číslo 3 až za obec Olbramovice, po projetí obcí Olbramovoice cca po 1000m, odbočte vpravo na silnici číslo 18 směr Sedlčany a pokračujte po této komunikaci až ke křižovatce s odbočkou do prava na obec Štětkovice, následuje příjezd k obci Sedléčko a železniční přejezd , tento přejezd  přejedte a po cca 50M za ním odbočte vlevo, na obec Bořená Hora, po výjezdu z obce Sedléčko pojedete cca 1km až do vísky Bořená Hora, tu projedte,  u zvonice na návsi se držte vpravo do kopce, po výjezdu z obce budete mít náš areál po cca 100m vlevo,  vjedte do areálu branou v gabionové ohradě lomu po levé straně.

Vlakem až do Bořené Hory :

Praha – Olbramovice ( přestup na lokálku ) – Štětkovice ( Sedléčko ), pak cesta pěšky z nádraží k lomu cca 1 km – 15 minut.

mapicka_vetsi

Kontakt


bg_2

DIVE & iSUP CENTER POTYA  NAUI

www.potya.cz

Klub potápěčů POTYA o.s., IČO : 22612190, neplatce DPH

Bořená Hora 13 – kamenolom POTYA, 264 01 Štětkovice – Sedlčany

Kontakt : +420 604 555 983,+420 603 265 976

e-mail : potya@seznam.cz

odkaz mapy.cz –  klikni zde

POTYA spol. s r.o. – OBCHOD PRAHA

Na Petynce 986/36. 169 00 PRAHA 6, Česká republika

IČO : 27399826, DIČ  : CZ27399826

 

Kontaktní formulář
B17MEMORY 2018
16:00 hodin - První májka v kraji - dívky uvinnou stuhy májky na oslavu jara ...
B17MEMORY 2018
15:00 hodin - Pieta pocta padlým letcům - přelet letectva AČR letka Jas 39 Gripen nad lomem v 80m nad terénem.
B17MEMORY 2018
14:00 hodin - hrají Fanda Tomášek a přátelé a další hosté
B17MEMORY 2018
14:00 hodin - Zahájení programu na lomu Bořená Hora - Majáles B17 MEMORY 2018
B17MEMORY 2018
13:00 hodin - pietní vzpomínka na letce u lesního památníku na Hradíšťsku, na trase Pochodu pilotům
B17MEMORY 2018
10:00 hodin - park Kosova Hora - pocta generálu Karlu Marešovi - start Pochodu pilotů z parku od 11:00 hodin  
B17MEMORY 2018
8:30 - Mše za padlé v kostele na Církvičce - Sedlčany 
B17MEMORY 2018
9:00 - pietní vzpomínka nad památníkem na hřbitově u kostela na Církvičce - položení věnců, kytic a zapálení svící ...